Na dno svých sil aneb pravdivý příběh o běhání

11. února 2012 v 20:28 | switch |  Switchův blog
Krátká povídka ze života - jak to dopadá, když se věci dají do pohybu a udělá se něco bez rozmyslu a přípravy... Každoročně se u nás na vesnici pořádá Vánoční běh - vždy jsem to sledoval jen z okna bez většího zájmu. Venku pokaždé mrzlo až praštělo a já jsem si říkal, že ti lidé jsou blázni, když běhají v takové zimě. Letošní Vánoce (myslím Vánoce 2011), kdy venku neležela ani vločka sněhu a teploty se pohybovaly nad nulou zase stojím u okna...

...když v tom mě popadl ten nápad, že to taky zkusím

"Jen pro info - nejsem sportovec. Zadek si vozím v autě od té doby co jsem udělal řidičák. V práci převážně sedím u PC a doma dostává zadnice taky pořádně zabrat (taky u počítače) - to se mi také vymstilo..."
Odložil jsem tác s cukrovím. Oblékl jsem si sportovní oblečení a vyrazil ven. Na místě jsem zaplatil symbolické startovné (v rámci toho jsem obdržel poukaz na nápoj dle vlastního výběru do naší místní hospody a tatranku) a zároveň se nechal zapsat na seznam běžců (celkem se nás sešlo 88). Jelikož se Vánoční běh pořádá již řadu let a je to celkem vyhlášená akce, na závod dorazili převážně běžci z rozmanitých sportovních klubů, mnoho nadšenců a také se zapojilo několik místních (včetně mě). Věkově byla skupina závodníků opravdu různorodá - od mládeže až po starší občany nad 70let, od kterých byste spíš čekali, že budou sedět doma a koukat na televizi (klobouk dolů v takovém věku).
Profesionální příprava startovní čáry
Všude kolem panovala veselá nálada. Každý se protahoval a rozběhával, aby neměl ztuhlé svaly a aby si nezpůsobil zranění. Připnul jsem si číslo na bundu, vmísil se do davu na startovní čáře a očekával, kdy nám dají povel ke startu. Místo obvyklého výstřelu nám organizároři dali pokyn píšťalkou a celá skupina se dala do pohybu.
Tlačenice na startu
Několik prvních stovek metrů bylo v pohodě, držel jsem se skupinky na špici. Chumel, který jsme tvořili na startu se roztrhl na dvě půlky a všichni si to šinuli vpřed. Věděl jsem, že mě čeká necelých 5 km po silnici a také po lesní cestě - ale už po kilásku mi bylo jasné, že to legrace nebude... Když se člověk nehýbe, zvedne se doslova a do písmene od cukroví a řízku se salátem, tak rozhodně výkon nepodá...
V pohybu
Skupinka, které jsem se zprvu držel se začala vzdalovat, druhá půlka mě začala dobíhat a pak už dokonce předbíhat. Po 2 km už jsem si v duchu nadával, že jsem vůbec vylezl z domu a pozvolna přešel do kroku. Sem tam jsem popoběhl, pak chvilku šel - podle toho, kolik zrovna bylo sil. Nedýchalo se mi zrovna nejlépe, přeci jen vzduch byl chladný a absence pravidelného pohybu byla znát. Téměř všichni běžci už byli kdesi daleko přede mnou, několik lidí jsem ale za sebou ještě zahlédl.
Asi tak v půlce cesty už jsem byl na dně, vracet se by už nemělo cenu a tak padlo velké vnitřní rozhodnutí - i kdybych to měl jen dojít, tak se vracet prostě nebudu.
Většina lidí, kteří byli za mnou, se přemístila přede mě. Pak následoval úsek vedoucí po lesní cestě. Právě v lese se udál velký souboj, utkal jsem se v boji s postarším pánem, který by mi mohl z fleku dělat dědečka (uznávám - je to ostuda, takovej "mladej kluk" a nic nevydrží...). Neustále jsme jeden předbíhali druhého až mi nakonec pán přeci jen ukázal záda.
Když jsme vybíhali z lesa a napojili se opět na silnici, děda už měl nějakých 20 metrů náskok. Jeden z pořadatelů, který ukazoval účastníkům, kudy mají běžet na mě zavolal: "Mladej, dědka snad ještě dáš ne? Koukej makat!!!"
Na pokraji sil, téměř bez dechu, jsem zatnul zuby a zrychlil tempo. Běželi jsme do táhlého kopce a pomalu jsem začal ukrajovat ze vzdálenosti o kterou byl stařík napřed. Když jsem ho dobíhal, slyšel jsem podle dechu, že už má taky dost (oproti mě, vzhledem k jeho věku on měl na to právo - já ne...). V tom najednou sýpající a s námahou stařík prohlásil: "Ehhhh, Ehhh. Já už nemůžu!" - Milý čtenáři, kdybych mohl, kdybych vůbec byl schopen popadnout dech - řekl bych, že už taky nemůžu. Ale já jsem se nezmohl ani na to. Jen jsem pracně oddechoval a snažil se setrvačností udržet nohy v pohybu.
Následovalo už jen pár desítek metrů do cíle - doběhl jsem 3. (od konce) - takže celkově na 86. místě. Jaký jsem měl čas ani nechtějte vědět, pro mě byl největší úspěch, že jsem to vůbec přežil Mlčící.
S odstupem času jsem se rozhodl, že napíši článek - který právě dočítáte.Věřte, že na sebe rozhodně NEJSEM HRDÝ co se týče času, ale na povaleče to byl slušnej výkon.Mlčící
Pevně doufám, že jste na tom s "fyzičkou" lépe než já. O sobě alespoň vím, že na příští závod musím trénovat, abych si neudělal ostudu, jakou jsem si ukrojil v roce 2011. Před výkony ostatních běžců a běžkyň smekám - především před těmi staršími, to si zaslouží hluboký obdiv.

POUČENÍ: Jestli chceš po 60-ti běhat jako jura, musíš se v mládí hýbat a dodržovat životosprávu - NEsedět u bedny a u počítače !!!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbil se ti příspěvek? Pokud ano - klikni

Ano

Komentáře

1 Robka Robka | Web | 12. února 2012 v 8:01 | Reagovat

Fakt mě to rozesmálo, když jsem si představila  tvůj souboj s dědulou :-) každopádně, klobouk dolů, žes to zkusil a zdárně doběhl, já bych to asi vzdala.

2 Switch Switch | Web | 12. února 2012 v 8:29 | Reagovat

[1]: Já se tomu do dneška taky divím, že jsem to nevzdal O_O Proto jsem si řekl, že z toho udělám povídku. Když to vyprávím přátelům, tak je etapa se staříkem, taky vždycky rozesměje :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama